Můj druhý duchovní sen
Náš domek svým postavením dělil pozemek na dvě části. Na přední část a zadní část. Přední část byla se studní a vybetonovanými cestičkami od vchodu na naši předzahrádku až po verandu s vchodem do domu chodbou, která spojovala zimní část domu s letní části domu a zahradou která se táhla až skoro k řece. A to byla zahrada se zeleninou a stromy s meruňkami, morušemi a hospodářskými budovami. Zimní a také hlavní část domu měla i část budovy vnějškem jako obytná místnost ale byla to spíše kolna, která měla okno a dveře jako místnost a používala se jako průchod do zadní části zahrady. Já jsem v tom snu stála v zadní části u spojovacího vchodu.
Bylo to večer a já jsem se dívala na hvězdy na nebi. Bylo to krásné a já byla potěšena pohledem na ty blikající hvězdičky. Ale najednou jsem viděla, jak se ty hvězdy začali seskupovat, a začaly se měnit na oblaka. Ta oblaka se pomalu začala snášet k zemi a měly tvar lidských postav. Já byla tak ohromena, že jsem na to hleděla a jen vnímala, že se vše vymyká lidskému chápání. A tak jsem začala křičet (nevím proč zrovna toto – „nastává soudný den, nastává soudný den“ a utíkala jsem domů to říci rodičům). Ale když jsem vešla do místnosti (v té chvíli ve snu to byla ta kolna), tak tam stáli oba rodiče a ještě velice vysoký nádherný vzrostlý člověk s krásnýma modrýma očima, který se na mě usmíval, pohladil mě po vlasech a řekl pouze „Tak pojďme.“ Vzal mě za ruku a já šla. A vzbudila jsem se. Můžu říci, že jsem se hodnou chvíli nepohnula a nevěděla jsem, co se to vlastně stalo, zda ještě spím a co to všechno má znamenat. Pořád jsem slyšela moje volání a zvláštní šum a zmatek, který panoval všude, po dopadu mraků na zemi, než jsem vešla domů do místnosti.
Znovu jsem šla vzbudit tatínka a vyprávěla mu svůj sen. Rozplakal se a znovu mi říkal, že mě Bůh zve, abych ho následovala a že je dobře, že jsem šla, když mě vzal za ruku. To jsem pak po nějaké době pochopila, když jsem jela do městečka Trojan. (o tom více zde - /clanky/svedectvi/moje-cesta-k-bohu).