VÍRA

V roce 1967 jsem žila v Bulharsku s tatínkem. Maminka zemřela a tatínek se oženil podruhé. Tatínek byl věřící. I moje maminka, skrze kterou Bůh promlouval formou písniček. Těchto písniček bylo přes osmdesát. Některé jsem se snažila přeložit s pomocí boží, abych přiblížila zdejším lidem, jak Bůh pracoval a pracuje v Bulharsku. Chtěla bych vydat svědectví o tom, jak já sama jsem se rozhodla jít cestou, o které jsem předem věděla, že není vůbec lehká a že pokud člověk chce touto cestou jít, musí zapomenout na radosti a jiné radovánky, který nabízí tento svět (to je ta široká cesta kterou nabízí Satanáš duším neznalých víry v Boha). A já v domnění, že je to správné, jsem si říkala než být špatná věřící, tak radši počkám, až budu starší a pak se dám touto cestou. Chtěla jsem si užívat, chodit do kina, tančit, velice ráda jsem zpívala písničky tohoto světa a neuvědomovala, že nelze sloužit dvěma pánům.

Stalo se, že v září 1967 bylo shromáždění v jednom krásném městečku v Bulharsku jménem TROJAN. Chtěli se tam na cestu boží dát jedno mladé manželství. Shodou okolností to byla sestra mépozdější nejlepší přítelkyně, která krátce před tím také uvěřila. Byla sobota, maminka odjela do okresního města Plevenu koupit lístky na autobus do Trojanu a měli se tam s tatínkem sejít na autobusovém nádraží. V pátek se mě oba ptali, zda chci s nimi jet a já odmítla. V sobotu, když se tatínek vrátil z práce, jsem mu připravila jídlo. Najedl se, oholil a než se šel obléknout, tak se mě znovu zeptal, zda nechci jet. Znovu jsem odmítla a on se šel převléknout. Mně se to mezitím rozleželo v hlavě a rozhodla se přeci jen jet. Řekla jsem si, že alespoň uvidím tu holčinu která byla též turkyně a dala se k této víře to jsem ještě nevěděla že se stane mou nejlepší kamarádkou. Když se tatínek vrátil, tak jsem mu to sdělila a musela si pospíšit, abychom stihli autobus do města, kde se měli tatínek s maminkou sejít. Autobus jsme nestihli a já jsem se ptala tatínka, co budeme teď dělat? On na to „Neboj se, jestli je to boží vůle tak vše dopadne dobře.“ Hned na to projížděl naším městečkem nějaký autobus, který tatínek stopnul. Pan řidič byl tak laskav, nejen že nás vzal, ale ani nechtěl zaplatit za cestu. Do města jsme dojeli v pořádku. Když jsme se sešli s maminkou, tak lísтеk pro mne na autobus do Trojanu samozřejmě neměla. Zase jsem se ptala tatínka, co budeme tedy dělat. „Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ byla tatínkova odpověď. V tom okamžiku nějaký chlapec vyvolával, jestli někdo nechce lístek do Trojanu. Lístek jsme si od něj koupili a tak jsme se dostali do Trojanu včas.

Večer jsme šli na shromáždění, kde se všichni modlili za mladé manžele, aby byli pokřtěni duchem svatým. Když všichni poklekli k modlitbě tak jsem poklekla i já, abych nevyčnívala a poněvadž jsem vyrůstala mezi věřícími tak jsem použila modlitby pro ty, kteří jsou úplně noví. A to slovy „pokřti a odpusť mi“. Modlila jsem se bez emocí, bez zvláštních pocitů. Čekala jsem, až skončí modlitba a začneme zpívat. Já, jak již jsem psala, jsem ráda zpívala a tak jsem se těšila, že si zazpívám. Písničky jsem znala, jelikož jich bylo dost dáno skrze moji maminku. Ale najednou jsem ucítila zvláštní pocit. Cítila jsem nejdříve sílu která mě obklopila a jáucítila obrovskou milost která se rozlévá po celém těle. Cítila jsem se najednou tak nicotná, bezvýznamná. Rozplakala jsem se a nemohla přestat. A promluvil hlas satanáše „Nedělej tady lidem divadlo a přestaň brečet, jsi trapná“. Já se snažila přestat, styděla jsem se, že pláču před tolikými lidmi, ale tato síla, která mě obepínala, byla nepřekonatelná. Všichni se již přestali modlit a já tolik chtěla přestat a nešlo to. Nějaká obrovská síla mě tlačila na kolena a já stále plakala. Ostatní se znovu začali modlit a děkovat Bohu za mne. Asi po deseti minutách Jsem ucítila, jak se ta síla ode mne zvedá a já přestávala plakat. Mohla jsem vstát. Pracovník boží z našeho městečka, který mně znal od malička, říkal „VÍTÁME TĚ MEZI NÁS. Budeš naší sestrou, aniž jsme to tušili. Vidíš, boží cesty jsou nevyzpytatelné. Tolik jsi to odkládala, ale Bůh rozhodl jinak. Budeme se tedy modlit, aby sis vzala vše najednou. Křest svatým duchem, vodní křest i večeří páně.“ Poklekli jsme a modlili se o křest Duchem svatým. Jen jsem dopadla na kolena, ucítila jsem velkou sílu, která proběhla celou mou bytostí. Začala jsem mluvit směsicí různých jazyků. Některé mě byly známé některé neznámé, ale vyslovovala jsem je dokonale čistě. To mě velice překvapilo, jelikož je nepoužívám, nikdy jsem se je neučila. Pouze slyšela. Všichni se kolem radovali a já byla překvapená, že tak rychle to šlo. Potom se všichni modlili, aby Bůh určil, kdo z žen má upéct chléb k Večeři páně. Byla určena i má kamarádka. Hodinu po půlnoci jsme měli Večeři páně - každý sousto chleba a trošku vína. A nakonec vodní křest, který se konal v řece, která byla až na druhém konci města, kam jsme pěšky a tiše došli. Tam nás Pastoři, nebo podle naší víry pracovníci boží, jednoho po druhém vzali do řeky v bílých košilích a ponořili pod vodu a zase pozvedli. Mohu zodpovědně říci, že v této chvíli, když mě pozvedli z vody a pohlédla jsem na oblohu, zdálo se mi, že měsíc byl mnohem zářivější, že vše kolem mne je čistší a zářivější. Kapky rosy na trávě se třpytily jako démanty, vše se tetelilo zalité zvláštním světlem namodralé barvy. Bylo to, jako když vstoupíte do pohádkové země. Všechny starosti, všechny pozemské problémy jako by zmizeli a nebyli v té chvíli vůbec důležité a malicherné. BYLO TO KRÁSNÉ A NEVNÍMALA JSEM hlasy postavy nic. Byla jsem unesena vším, co jsem prožila. Když jsme měli jet domů, vzal mě náš pastor autem domů a já seděla vzadu v autě tichá a nemluvná. Náš pastor pokukoval do zrcátka na mně, a poněvadž mě znal jako neposedu, tak se usmíval a říkal „Tak co děvče, kde je tvůj humor a neposednost?“ Ale byl spokojen a prozpěvoval si.To byl můj vstup do víry.