Jdi na obsah Jdi na menu
 


Láska ke své vlasti

18. 5. 2009
Když jsme do tehdejšího Československa přijeli za tatínkem, který sem přijel pracovat s mnohými jinými Bulhary, tak se psal rok 1957. Tehdy přijelo mnoho Bulharských dělníků na výstavbu severočeského kraje. Maminka, já i má sestra jsme přijeli za tatínkem po roce a  žily chvíli v Chomutově u jedné věřící rodiny v překrásné vilce u lesa. Byla jsem tehdy desetiletá a byla jsem unesena krásnou zelení kolem nás a krásnou přírodou. Zahrada, která patřila k vilce a končila v lese. Moc se mi tam líbilo. Bohužel jsme ale všichni kvůli změně klimatu onemocněli a maminka zvláště, tak jsme se stěhovali do východočeského kraje, kde nám moc pomohli známí našich domácích z Chomutova. Byla to Evangelická církev ve Dvoře Králové, kde nám pomohli najít ubytování a práci pro maminku. A to ve státním statku v Žirči. Později jsme dostali i byt, kde jsem prožila velice krásné dětství. Maminka, dokud jsme žili na statku, pracovala v kravíně, kde měla nárok asi na 2 litry mléka. Snažila se přiblížit náš styl života zdejší mentalitě a zvykům tohoto národa. A byly to pro nás samé krásné změny. Byli jsme v Čechách ještě krátce, když na začátku prosince napadal sníh a já až do pozdního odpoledne sáňkovala u staré fabričky za statkem, kterou tam hlídal jeden starý pán. Dovolil mi sáňkovat až k bráně, protože byla pod malým kopečkem a tam se mi moc dobře sáňkovalo. Byl velmi hodný a často si se mnou povídal. Jelikož viděl, že ještě neumím dobře česky, tak se mi snažil vše vysvětlit. Ptala jsem se ho, co to pořád je slyšet za zvonce a křičení dětí. Řekl mi, že to chodí Mikuláš s andělem a čertem. Já jsem pak honem utíkala domů a měla strach, že Mikuláše s čertem cestou potkám. Doma jsem se potom stále dívala na dveře, kdy že to přijde ten Mikuláš a co že mě to přinese. Ptala jsem se maminky, proč musím dávat nějakou punčochu na okno a nakonec jsem usnula. Ráno jsem na stole našla krásnou chaloupku z perníku a na okně tu punčochu s bramborem a kouskem uhlí navrchu a pod tím pak nějaké ty mlsky. Když nastaly vánoce, byla jsem jako u vytržení. Na štědrý den, o půlnoci, jsme šli do zdejšího kláštera. Bylo to něco tak nádherného, když jsme kráčeli ke klášteru slabě osvětlenou ulicí. Tehdy ještě nebyly výbojky, jen klasické pouliční lampy. Sníh nám křupal pod nohama a z pootevřených dveří kláštera se linulo matné světlo a byl slyšet zpěv lidí, kteří tam již byli. Tato noc se mi vryla do paměti a nikdy na ni nezapomenu. Takové vánoce jsem nikdy doma nezažila. Samotná návštěva kostela v klášteře, kde jsme se všechny děti shromáždili, probíhala tak, že nás jeptišky vzaly k jesličkám, které tam měly postavené. Potom jsme dostali každý nějaký dáreček. Děvčata panenky s krásnými uháčkovanými šatičkami a paraplíčkem. To byly výrobky zdejších babiček. Jiné dárky zase dostali kluci od zdejších dědečků, kteří společně s babičkami byli obyvatelé kláštera, kde se o ně staraly tamější jeptišky. A staraly se o ně velice dobře, Prožít dětství v tomto kraji, bylo nádherné. Nad vesničkou, kde jsme bydleli, byly lesy, kam jsme chodili na houby. A že jich tam bylo dost. Také zde rostly borůvky a lesní jahody. U nádraží, bylo zase několik stromů třešní. Pamatuji také, jak do zdejšího statku vozili brambory, které se vařili na dvoře pro prasata. Nebyly však shnilé, jen malé. Jako děti jsme je dostávali od dědečka, který je tam vaříval. Pro krávy sem zase, jako krmivo, vozili z okolních polí plné žebřiňáky lusků hrachu. Tak jsme si pochutnávali i na křehoučkém voňavém hrášku. Proč že to všechno píšu. Chtěla bych vám všem říci, že i z takových maličkostí se skládá život. I když člověk žije daleko od domova, měl by vědět, že někde, třeba daleko, je země, kde se narodil, kde má rodinu, přátele, vzpomínky, které ho budou celým jeho životem provázet i když je daleko. Vzpomínky časem znovu ožijí, naplní vás pocitem tepla, kde vám bylo dobře, kde vás obklopovali lidé, kteří vás mají rádi a kam se můžete vždy vrátit. Každý z nás by měl v sobě pěstovat lásku ke své vlasti. Je to křehká květinka, kterou musíme v sobě chránit i když vidíme kolem sebe mnohé nepravosti. Ale měli bychom si říci, že nikde na světě není vše dokonalé, právě naopak. Někde jinde v jiné zemi je život těžší a my bychom si měli vážit toho, že nás zatím Bůh chrání a měli bychom mu za to být vděčni, že neznáme hlad a vojensky pleněnou zemi. Važme si toho a nerouhejme se, protože Bůh je laskavý a odpouští nám opakující hříchy, které se již ani nesnažíme urovnat a napravit. Zvykli jsme žít ve hříchu a zapomínáme na to, že se měníme, čím více hřešíme a nenapravujeme se, stávají se z nás lidé bez citu a lidskosti. Egoismus a velikášství nám není cizí. Zapomínáme, nebo si to ani neuvědomujeme, že ztrácíme také svou duši, která se marně snaží nás vrátit zpátky na cestu, z které jsme sešli. Vraťme se. Je ještě čas. Buďme lidmi s citem, porozuměním a snahou pomoci slabým, protože toto nám bude vráceno stonásobně. Buďme obrazem božím, tak jak nás chtěl Bůh mít. Být světlem pro tonoucí. Važme si této země, která je velmi krásná a bude ještě krásnější. Aby lidé, kteří sem přijíždějí, měli krásné vzpomínky nejen na krásu země, ale i na vnitřní krásu zdejšího národa. Mám tuto zemi ráda, a když odsud odjedu a jsem pryč déle, stýská se mi po ní. Avšak když jsem zde, zase se mi stýská po Bulharsku. Až tam někdy pojedete, zkuste navštívit i vnitrozemí. Třeba Kazanlak Průsmyk Sipka. Máme tam krásné hory a Horská městečka topící se v zeleni. Město Pleven, Trojan, Levsky atd., atd. Náš národ je otevřený, přátelský a družný. To pocítíte třeba o večerech, kdy se tam scházejí přátelé a povídají si spolu až do pozdních hodin.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Věk

(Autorka, 1. 6. 2009 20:57)

Na věku nezáleží, ale jsem ročník 1947.

hmm

(Komunista, 30. 5. 2009 16:56)

HMM velmi zajimavy,kolik vam je let??