VÍRA

Za mlada jsem pracovala na stavbě Benaru v Litvínově. Bydlela jsem na ubytovně v Záluží u Mostu. Mojí spolubydlící byla samostatná dívka vybavená do života zdravým úsudkem. Já byla nezkušená holka, která moc o životě nevěděla, i když nějaké ty rány jsem měla již za sebou. Bylo nutné se osamostatnit a tak jsem musela plavat, když jsem do toho života byla vhozena. Tak brzo.

Maminka zemřela, já dochodila devátou třídu, a musela jsem do práce. Na studia nebylo peněz. A tak jsem nejdříve pracovala jako uklízečka na stavbě, kde byly kanceláře stavbyvedoucího s mistrem a šatny. Ale peněz za to bylo velice málo. Tak jsem přešla na stavbu jako stavební dělnice za 5.10 na hodinu. I tam to nestačilo a tak jsem šla do party zedníků a dělala jsem jim přidavačku. Nadřela jsem se dost, jelikož to byla parta, která soutěžila o stříbrný odznak. Někdy se pracovalo i do 22 hodin večer, když se například dělala betonáž. Když už toho bylo moc, tak jsem jim musela chodit i pro lahvové pivo, když dokončovali. Ale nestěžovala jsem si, protože člověk byl mladý a nevadilo mu to tolik.

Po dokončení práce na Benaru jsme se přesunuli na výstavbu nové nemocnice v Mostě. Tam to bylo finišování. Večer jsem byla ráda, když jsem mohla ležet a vůbec se nějak pohybovat. Ale i tak jsme se scházeli, celá parta mladých lidí, povídali si, dali si vínko a já, poněvadž jsem tomu moc neholdovala, jsem po skleničce byla tak ospalá, že jsem pak vždy šla raději spát. A na těchto dýchánkách jsem se seznámila s chlapcem, který moc řečí nenadělal. Byl spíše tišší povahy, uhlazenějších způsobů, které se mi vždycky líbili. Ráda jsem totiž četla dívčí románky a líbilo se mi rytířské chování dřívější doby. Časem naše přátelství, které bylo založeno na půjčování si knih, později poslouchání hudby (měli jsme rádi stejné písničky) přerostlo v chození do kina nebo na večeři. A tak jsme tedy spolu začali chodit. Byl vždy ohleduplný, taktní a tak jsem byla ráda, že je takový, jaký je. Jen nerad tančil. Přitom já naopak tanec miluji. Valčík, tango to jsou moje nejoblíbenější tance.

Ale tato idylka netrvala dlouho. Můj tatínek měl o mne strach, že bych se mohla v tehdejším Československu vdát, kdybych tu dlouho zůstávala a tak jsem jednoho dne byla předvolána na naši ambasádu, kde mi bylo sděleno, že musím domů, že se po mě shání ministerstvo vnitra v našem okresním městě v Bulharsku. Nic jsem nechápala, proč by se mělo po mě shánět ministerstvo vnitra, ale poslechnout jsem musela. Měla jsem se po příjezdu domů přihlásit na uvedenou instituci. Loučení bylo moc smutné, ale nedalo se nic dělat. Když jsem se po příjezdu šla přihlásit, tak nikdo o ničem nevěděl. Nikoho takového jsme nesháněli, bylo mi řečeno. Ale já chtěla zpátky a to nepouštěli dříve než po roce. Po roce jsem to tedy zkusila. Byla to veliká náhoda, moje druhá maminka měla jet k mé sestře do Československa na návštěvu a já jsem se měla na úřadě zeptat, zda jsou dokumenty pro vycestování již hotové. Při té příležitosti jsem také já sama požádala o vyplnění dotazníku, že chci též odjet s maminkou. Vše se stihlo a tak jsem se v roce 1968 vrátila.

V dubnu 27.9 1968 jsme měli svatbu na Moravě. Ale předcházeli tomu i těžkosti.Jiří ještě v roce 1967 přijel k nám do Bulharska a chtěl, abychom se vzali tam. Tak jsme navštívili patřičné instituce a zjistili, že by to trvalo déle než v Československu a také rodiče nechtěli, abych se vdala tak daleko a také chtěli, aby se Jirka v případě svatby dal na naši víru. I když je  ateista,velice se  snažil , ale prostě to nešlo nedivila jsem se. A tak odjel a já již myslela, že se  bude konec, protože podle naší víry a naších kazatelů které přijeli až ze Sofie mi to rozmluvit že i v Bulharsku máme hezké chlapce, a že si ho vzít bude velký hřích.Neposlechla jsem ani rodiče kteří nechtěli dovolit ani abych jela s maminkou k sestře ale nemohli mě bránit a tak na mou svatbu nebyl nikdo z mé rodiny.Na Moravě pak, když jsem odjížděla od mé sestry tak maminka se mnou přestala komunikovat sestra musela do nemocnice a tak jsem jela jen s Jirkou.A když už  byl ten velký den tak se nic nedařilo byla jsem od šesti hodin v kdeřnictví a všechny kolem mně skákali a nemohli ten účes stvořit a tak omotali vlasy kolem hlavy musela jsem spěchat abychse stihla obléci.3aty byli krajkové a měli úzkou sukni a krovky měli límec který byl naškrobený a měl stát a já měla mít lokny krovky měli také odstávat ani jedno z tho nefungovalo. Jirkovi sestry mě pomáhaly obléci, a tak jsem přimkla dveře, aby někdo nevešel, a ty dveře pak nešli odemknout. Zámek se zasekl  chlapy museli zámek rozebrat nebo vylomit ted si již nepamatuji ale jen tak tak, že jsme to na tu radnici stihli. Tehdy jsem z toho byla docela špatná a měla jsem nejdříve dojem, že Bůh je proti tomuto sňatku.Ale pak jsem si řekla, kdyby Bůh proti tomu byl, tak by se můj výjezd z naší země vůbec nepodařil. Přišlo mi pak, že mě Bůh trošku vytrestal za to, že jsem rodiče odstavila na druhou kolej.Na svatbě když sejiž slavilo tak jsem se opatrně vytratila a na půdě se rozplakala se že z mé rodiny tam nikdo nebyl.Ale vše jsme překonali a brali jsme se z lásky.

Teď, když se již hlásí stáří a pouštíme si písničky, které máme oba rádi, a spojují nás vzpomínky, neubráním se slz, protože to byla pro nás ta krásná a neopakovatelná romantika, která se tak v dnešní uspěchané době vytrácí. Kam tolik spěcháme, si vůbec neuvědomujeme. Den za dnem stárneme a jsme blíž a blíž tomu, odkud už nebude návratu. Peníze jsou sice k životu potřeba, ale ssebou si je nevezmeme. Pamatujme na to.